Manyjak ARO Praha

Ladoga - velká ruská dovolená


Tak aby se to hned na začátku někoho nedotklo, že snižuju náročnost tohoto závodu. Nemyslím na leháro a asfaltové cesty, ale na ruský přístup a průběh přímo na místě. Po všech neúplných zprávách a nejistých informacích (bohužel i od pořadatele), jsme se rozhodli to letos jen tak zmapovat a jet tedy téměř ,,na kukačku". Přihlásili jsme tedy jedno Aro 328, upravené spíš na expedice a dálkové rallye do té nejméně závodní kategorie, a druhé prakticky sériové 246TD jako doprovod. Cesta z Prahy po běžných peripetiích s vízy proběhla v pohodě, jen čím dál jsme byli za Varšavou, tím větší džungle byla na silnici. Později dokonce jen na ,“Silnici“. Kdo nikdo nejel tímto směrem - je to furt rovně a po rovině až do Petrohradu. Na rádoby místy se vyskytujících dálnicích je stotřicítka, ta je přerušovaná přechody, v lepším případě se semaforem, a aby toho nebylo málo, tak je místo sjezdů na dálnici povoleno otáčení, Přes to jsme na ruské hranice dojeli v celku, vítala nás fronta asi třiceti aut, tak jsem to viděl na 3-4 hodinky pohody. Východní hraníce nás však opět dokázala překvapit, přesto se nám ji v pohodě a bez problémů podařilo překročit za 8,5 hodiny. Na místo přejímek jsme tak dorazili s dvouhodinovým zpožděním a to nás teprve čekala legrace s časovým posunem. Přejímky se konaly ve foyer jakéhosi sportovního zařízení a na parkovišti před ním. Velikost závodu na nás dolehla až tady. Víc než 260 posádek ve všech kategoriích, k tomu jistě mnoho desítek doprovodů, s auty novinářů a pořadatelů to možná byly další dvě stovky. Než jsme postavili stan v Leningradském parku, stihli jsme oběhnout ležení a omrknout ostatní techniku. Mírným zklamáním byla poměrně malá účast speciálů v nejtěžší třídě, ale taková Lada Niva na 35 palcových pneumatikách je taky celkem síla. Komunikace vázla, rus anglicky neumí a moje mnohaleté školní znalosti jsem oprašoval jen velmi pomalu. I tak se nám podařilo ráno rozluštit tajemství kam stačili všichni zmizet, než jsme si zdřímli po únavné cestě z Prahy. Dopoledne před startem se konala působivá výstava všech závodních strojů v centru Leningradu a to za účasti tisíců diváků. Pak následovalo oficiální zahájení závodů za účasti mnohých místních,“VIP", po něm pak představení úplně všech posádek a start s rampy do první spojovací etapy. Ta byla asi ze všech nejdelší a dala zabrat hlavně speciálům, které museli jet po svých a tak měli notnou práci udržet se na silnici. Průjezd městem byl hromadný a tím neuvěřitelně impozantní. Kolona 400? divných aut s policejním doprovodem zablokovala již tak dost hustý provoz na místy až osmiproudých bulvárech. Takže pozornost jsme jistě budili, jen nevím, jestli byly ohlasy jen kladné. Teprve v prvním táboře se nám jakž takž podařilo zjistit, jak bude celý ten cirkus probíhat. Naše výletní kategorie měla na plánu hlavně přežít a během celého týdne se zúčastnit 3-4 měřených soutěží a mezi tím jezdit po ,,výletech". Abych se vrátil k nadpisu článku. Není to tak, že by to byl nedělní výlet, co se terénu týká, ale spíš pojetí závodu převládajícími domácími závodníky. Hodně nás překvapila pohoda mezi většinou posádek. Vždyť o kategorii výš jeli Uazem dvě mladé maminky i s pětiletými ratolestmi a výjimkou nebyly ani posádky otec+syn+vnuk. Nevím, jestli je to dané místní pohodou nebo vydatným tréninkem při každodenních cestách do práce po místních komunikacích. No, teď taky trošku k naší účasti. Tím, že jsme to jeli jen obhlídnout, jak už jsem předeslal a tím, že jsem nezávodil já, nedošlo ani k postartovní horečce, která loni způsobila náš úspěšný let Afrikou, ani k jiným nepředloženostem. Byli jsme zkrátka dvě posádky ve složení 328 Doktor + Učeň / skoro závodníci/ a Já a Ropák /doprovod/. Jeli jsme na zkušenou a tak jsme taky ledacos zkusili. Legrace přišla hned v prvním závodě, do něhož jsme nestíhali ani start , protože jsme šoupli hodinky jen o hodinu a mělo to být o dvě. No, ono těch posádek do nočního orientačního závodu neodstartovalo daleko víc, ale náš důvod byl “nejlepší". Druhý den následovala další podařená taškařice a to „Výlet“! Když se naše kategorie vyspala, následoval pořadateli avizovaný výlet s terénní vložkou. Jeli jsme cestou necestou přes pontonový most na břeh Ladožského jezera/rybník zhruba velikosti Čech/, tam nám řekli ať se jedem podívat od jednoho majáku k druhému, což bylo asi pět km. Ze začátku se všichni ostýchali vjet do neznámých vod a tak jsme kolonu Géček, Defíků a jiných výdobytků kapitalismu předjeli a vydali se odvážně razit cestu. To se nám za kroucení hlav spoluvýletníků pár km dařilo. Pak jsme zajeli do slušného močálu a navijákovali se pár set metrů vpřed. Situace se nijak nelepšila, a tak jsme se rozhodli pro zpátečku a najetí lepší stopy. Bohužel velmi náročné „couvání“ neustála jedna přední poloosa. No co, máme náhradní a v táboře jí měnili i na nové 78. Jak se nám podařilo vytáhnout se zpět na relativně pevnou půdu, poloosu jsme vyměnili. Touto ztrátou nás mezi tím dojelo pár odvážných /většina vzdala/ a tak jsme se jali je následovat. Po dalším zapadnutí se nám odporoučel přední naviják a tak jsme se zbaběle taky vzdali pohledu na druhý maják a otočili se k cestě zpátky. Kdo nezažil neuvěří, bylo teprve časné odpoledne, ale auta co se vracela daleko dříve než my, nám cestu tak řádně rozryla, že jsme ty 2-3km k relativně slušné cestě zdolávali od dvou odpoledne až do osmi ráno druhého dne. V podobném duchu probíhaly i ostatní výlety, zpestřené chybějícími mosty/překvapení/ nebo brody nesjízdnými i pro speciály. Tak jsme pochopili, jaký význam má stanovení tras pro všechny kategorie. Je totiž pro všechny téměř stejná jen ty míň upravený auta jedou první. Aby nám pořadatelé ukázali všechny krásy místní přírody, byly další dva závody rychlostní zkoušky dlouhé každý cca 1,5 km. Jedna se jela odhadem z pláže do vod y a naopak, druhá byla „pouštní“ v dunách. Tenhle závod už naší posádce vyšel slušně. To jsme ale ještě nevěděli, že osudným se nám stane další výlet s pokusem o zkratku a sledování daleko těžších kategorií ve snaze ulovit nějakou tu fotku, nebo zážitek. Zkrátka jsme závodní auto tak poničili, že jen přítomnost doprovodného auta uprostřed bažin a močálů nás zachránila od „bídné smrti“. Ne. Vážně. Závodní auto jsme zabili a doprovodný jsem krásně uložili do rašeliny. A vzhledem k absenci navijáku /doprovodné žádný nemá a závodnímu oba chcíply/ jsme byli nuceni nocovat uprostřed bažin. Ráno jelikož jsme se náhodou ocitli v místě kde, jeli závodníci další den, nás probudilo burácení motorů s nadějí na pomoc. No to jsme se spletli. Pomohla nám za dlouho asi až třicátá posádka. Pak jsme uvázali zabitou 328 na lano za 246 a proti směru rychlostní zkoušky se jí jali táhnout po asi tři metry široké cestě, někam do „civilizace“. Nemožné se podařilo a asi po třicetikilometrové cestě řádným terénem jsme dorazili na asfalt. Po inventuře škod / ukroucená hřídel výstupu zadního kardanu, nefunkční oba navijáky/ jsme se rozhodli k návratu / zkušeností už bylo dost/. Cesta do Prahy probíhala v trošku zpomaleném tempu /60-80km/h/, nejprve na tyči a později na laně. I tak jsme zvládli víc než 2 500km v pohodě za tři dny a to bez dalších problémů. Doufám, že se brzy do Petrohradu vrátíme a využijeme nabytých zkušeností v těžších kategoriích. Opravdu skvostnej extrémek, pojeďte příště taky. Vážně se to dá jet jen s citem, navijákem a jen v mírně upraveným autě. H.



© 2004 AUTA DO TERENU, webdesign: Charlie